Psychedelie 

Psychedelická kultura 

Psychedelická kultura

Je to téma, kterému se snad ani nelze vyhnout, pokud chce člověk ve společnosti mluvit o možnostech rozšiřování stavů vědomí. "Psyche-delos" by se dalo přepsat z řečtiny do češtiny jako "duši-sdělující". Psychedelická kultura by tedy z významu slova měla zahrnovat všechny lidské tendence a snahy o kultivaci komunikace o věcech duševních, sdílení vnitřního prožívání a těžko popsatelných procesů určujících například ontologické pojetí světa, vztah člověka k tomu, co jej přesahuje i k tomu, co utváří a proměňuje jeho osobnost.

Zda tomu tak v současnosti je nebo není, je složité vyhodnotit a není to ani v mém zájmu. Zamýšlím se spíš nad samotnou podstatou věci a jejím potenciálem. K čemu všechna ta snaha objevovat, pozorovat a pojmenovávat obsahy duševního světa a rozšířených stavů vědomí vlastně vede? Co je tam tak důležitého, že to není nikde venku? Můj názor je ten, že podstatné je, že je tam právě duše. Nebo tomu klidně říkejme bytostné já či vědomí. Ono je samozřejmě i venku, ale je to jen těžko ověřitelné, kdežto uvnitř je vše nepopiratelně cítit. Lze to prožít.

Proto je taková kultura přitažlivá asi nejvíce pro lidi, které věci duše skutečně zajímají a vidí smysl v komunikaci o nich. Stát se aktivně její součástí a podílet se na ní je nejen možnost posilování abstraktního či analytického myšlení, schopnosti porozumět vnitřním obsahům a vyjádřit je, ale také osvojování si a rozvoj integrativní, sjednocující, holistické práce, a to v první řadě, neboť bez ní nedávají věci smysl ani v kontextu "normální" reality natož ve sférách rozšířených stavů vědomí.

Každý "psychonaut", ale i člověk meditující či třeba jen hloubavý, asi tuší, co mám na mysli. Vstup do světa, který leží ještě někde před artikulací slova, možnost přímo pozorovat obrazy přesahující smyslové vnímání je transformativní zážitek a vyjádřit vše, co je bytost schopná při soustředění se v tomto bezmezném prostoru zaznamenat a prožít, je nemožné. Snad se tomu některá umělecká díla či vědecké práce přibližují, jako ideál, který je ze své podstaty nedokonavý a definitivně nedosažitelný a neexistuje pro něj žádný jediný správný výklad, může být pro mnohé taková snaha skvělou inspirací i motivací.

Integrovat psychedelickou zkušenost do běžného prožívání, udělat z ní vědomě součást vlastní osobnosti a být schopen získané informace či znalosti dobře formulovat nebo použít je náročné, ale velmi užitečné třeba i při práci s jinými neobvyklými či těžkými obsahy a zkušenostmi, v komunikaci všeobecně. Mimo to je celý proces neuvěřitelně poučný a obohacující sám o sobě a v určité míře také přináší jistý "odstup", schopnost nezaujatě pozorovat, což umožňuje například vše zmíněné sdílet dál a zároveň respektovat úplně jiné pojetí někoho dalšího.

Je to něco jako uvědomění si nekonečné proměnlivosti tvářnosti informací i možností individuální interpretace, souvisí to možná i s prožitkem toho, co slovy přesně nelze uchopit. Zároveň je stále více jasnější, že aspektualita je vždy provázána v jednotě stejně jako dualita, mnoho iluzí o rozdílnosti a oddělenosti prostě padne. A z mého pohledu je to právě to, co vybízí k soucitu i hledání míru. V tom vidím základ i potenciál psychedelické kultury a myslím si, že se již od minulého století různě projevil. Stále doufám, že ačkoli je dění současnosti chmurné, dřímá jen dočasně nebo zdánlivě a medicína, kterou nabízí, nás dostane ještě z nejedné krize.

Co je třeba udělat pro to, aby se psychonauti, šamani, mágové, upřímní hledači, takoví, kteří pracují pro blaho a svobodu všech, mohli bezpečně přestat stydět za svou podstatu? Za mne je třeba, aby se všichni s podobným záměrem podporovali či si alespoň neškodili, výsměchu i úkladům je možné kdykoli čelit i jinde, než v kruzích vlastního bytostného a dobrého zájmu. Týká se to samozřejmě i jiných, například umělců, učitelů nebo třeba přírodních pěstitelů. Ony se ty kategorie nedají úplně oddělit, prostupují se a překrývají. A to je právě ono. Čím více těch zážitků, přístupů, povolání a společenských rolí je, tím jasněji vyplývá na povrch skutečnost, že vše se stále proměňuje a tak i vědomí s jeho stavy a jediné místo, na nějž je možné se soustředit a být v něm pevně, je střed vlastní bytosti.